Stál krámek v naší ulici….., tak začíná známá písnička od Michala Tučného a tak začíná i má vzpomínka na člověka, který by si zasloužil nominaci na podnikatele let.
Dlouhé měsíce jsem procházela ulicí, která se dá říct, že byla sice dost frekventovaná, ale žádný obchůdek. Kdysi dávno tu páni řemeslníci nabízeli svoje služby malířství, kloboučnictví a krejčovství. Domy se rozprodaly do soukromého vlastnictví a prostory doslova osiřely. Začaly chátrat a nikdo tu nechtěl znovu začít podnikat. Až jednoho dne se tu začaly dít divné věci. V jednom maličkém prostoru nastaly nějaké úpravy. Každý den se zde tvrdě pracovalo a za 14 dní se objevil krásně upravený krámek s nápisem Koloniál. Přece jenom někdo dostal tu odvahu, začít podnikat na takovém místě, kde to snad ani nemůže prosperovat.
Sice je tu náměstíčko, ale jsou tu jen starousedlíci a ti jsou velmi opatrní pustit nějakou kačku. Uvidíme, jak dlouho tu krám vydrží.
A tak nadešel den prvního otevření. Měla to v pronájmu mladá rodina s kupou dětí. Za pultem vždy byla paní a pán se staral o vzhled provozovny. Zpočátku byli lidé zvědaví a spíš, než něco koupit se chodili dívat. Paní prodavačka nikdy nebyla otrávená, ale vždycky usměvavá a milá. Svým srdcem si získávala lidi bydlící v okolních domech. Nebylo to snadné, jelikož až asi po třech letech svého působení v místě, prohlásila, že dnes když přišla do práce, se cítila poprvé, že sem opravdu patří. Musela totiž krámek ráno zavřít, aby mohla se svým postiženým dítětem jet na kontrolu k lékaři. A spoustu lidí jí po návratu řeklo, jak moc se o ni báli, jestli se jí něco nestalo.
Svoje podnikání začínali v mále, krámek byl složený z plechových regálů a zboží sice málo, ale pěkně uspořádané. Vše bylo velmi útulné. Paní měla ucho pro každého, kdo přišel a tak se sortiment začal rozšiřovat o věci, po kterých lidé toužili. Jako jediní v okolí jsme měli i točenou zmrzlinu. A dobrou a nešizenou.
Nikdo netušil, že aby zákazníci byli spokojení, paní spí jen pár hodin, připravuje domácí koláče, zákusky a chlebíčky, smaží řízky po ránu a ty omelety s tvarohem, to byla pochoutka. A večer odcházela k rodině, kde ji čekala další práce. Ovšem jejich práce a osobní přístup nesl ovoce. Škoda jen, že přišla nemoc a ta si bohužel nevybírá. Krámek se musel zavřít, ale ve vzpomínkách tu budou s námi pořád. S takovou ochotou, přístupem a nasazením jsme se již nikdy nesetkali. Každý, kdo je poznal, si teď posteskne – „jo, to byli podnikatelé“.
